Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vicente Amigo

26. 8. 2008

Vybrat si dráhu flamencového kytaristy chce od člověka v posledních desetiletích opravdu notnou dávku úsilí, talentu a tvrdohlavosti. Musíte se smířit s tím, že vám navěky budou lidé říkat, zda jste lepší či horší než Paco de Lucia. Nikoho příliš nezajímá, že s de Luciou nezávodíte a že středobodem vaší hudby je melodie a nikoli rychlost. Jako posluchač mohu jen děkovat Vicente Amigovi, že se těchto vyhlídek nezalekl a že se stal opravdovým mistrem svého nástroje..

Dovedu si představit, jak vás, kteří flamenco nemusíte, začíná moje hudební produkce otravovat. Nepokouším se o nic menšího, než vám flamencové skladby vnucovat tak dlouho, dokud v nich nenajdete zalíbení. Ať už kvůli nesmírné technické náročnosti a nebo kvůli výsledku a dojmu, který je neopakovatelný. Neznám žádný jiný hudební styl s takovým rytmickým a melodickým členěním.. Pokud se mi například někdy v budoucnu podaří naučit své ruce hrát, bude mi znalost techniky vcelku na nic. Dokud se naplno nesžiji s časováním, kterému se ve flamencu říká compás budu znít ve výsledku jako domestikovaný Němec, snažící se vyslovit "řeřicha" ..

Jako ilustrativní a na nějakou dobu poslední flamencový příspěvek vám předkládám úryvek ze skladby mistra rytmu bulerias, kytaristu Tomatita. Jeho jméno evokuje cosi obsahujícího rajčata a jeho hudba cosi sprostě cikánského ..

Ten tleskot, který kytaristu doprovází se jmenuje palmás a úkolem palmistů, je kromě držení rytmu také neustále na hráče pokřikovat jakoby byl fotbalový útočník ženoucí se na branku..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 



Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>