Vicente Amigo
Vybrat si dráhu flamencového kytaristy chce od člověka v posledních desetiletích opravdu notnou dávku úsilí, talentu a tvrdohlavosti. Musíte se smířit s tím, že vám navěky budou lidé říkat, zda jste lepší či horší než Paco de Lucia. Nikoho příliš nezajímá, že s de Luciou nezávodíte a že středobodem vaší hudby je melodie a nikoli rychlost. Jako posluchač mohu jen děkovat Vicente Amigovi, že se těchto vyhlídek nezalekl a že se stal opravdovým mistrem svého nástroje..
Dovedu si představit, jak vás, kteří flamenco nemusíte, začíná moje hudební produkce otravovat. Nepokouším se o nic menšího, než vám flamencové skladby vnucovat tak dlouho, dokud v nich nenajdete zalíbení. Ať už kvůli nesmírné technické náročnosti a nebo kvůli výsledku a dojmu, který je neopakovatelný. Neznám žádný jiný hudební styl s takovým rytmickým a melodickým členěním.. Pokud se mi například někdy v budoucnu podaří naučit své ruce hrát, bude mi znalost techniky vcelku na nic. Dokud se naplno nesžiji s časováním, kterému se ve flamencu říká compás budu znít ve výsledku jako domestikovaný Němec, snažící se vyslovit "řeřicha" ..
Jako ilustrativní a na nějakou dobu poslední flamencový příspěvek vám předkládám úryvek ze skladby mistra rytmu bulerias, kytaristu Tomatita. Jeho jméno evokuje cosi obsahujícího rajčata a jeho hudba cosi sprostě cikánského ..
Ten tleskot, který kytaristu doprovází se jmenuje palmás a úkolem palmistů, je kromě držení rytmu také neustále na hráče pokřikovat jakoby byl fotbalový útočník ženoucí se na branku..