Jednou budu ...
Předtím než začnu, rád bych tímto ukázal nevěřícímu Michalovi, že dokážu napsat krátký článek a neutopit jeho pointu v mdlé omáčce archaismů.. Ha.
Když jsem poslouchal, o čem malá děcka rozpráví, přál jsem si víc než kdy jindy zůstat nadále nedotčený tím tušením, co možné je, a co možné už není. Malý chlapeček nejdříve k hočičce hovořil o tom, že jeho tatínek je policista. Vím jistě, že pro chlapečka je tatínkovo povolání skoro to samé, jako povolání Batmana a tak by se neměl dozvědět, že tatínek možná bojuje pouze po boku parkovacích automatů proti němým automobilům. Holčička, s tou elektrizující holčičí tázavostí, chtěla ihned nato vědět, čemu by se chtěl věnovat on sám. Chlapec začal zeširoka, z hlubokého nádechu, hovořit o akci, automobilovém závodění, obsluze raketoplánu a tatínkovském vzoru, zatímco holčička moc dobře věděla, že její odpověď je mnohem promyšlenější. Také že byla.
Já jsem si dovolil celou scénu přerušit svými vzpomínkami na mé vlastní vysněné dětské povolání. Chtěl jsem nejvíce ze všeho být dinosaurus, popelář a zahradník. Na dinosaurovi mě fascinovalo přesně to, co si asi tak člověk na první pohled pomyslí o dinosaurovi. Něco mezi rozměrem neústupností panelového domu. Na popelářích jejich bravurní grif s valením popelnic. Na zahradníkovi pak božská moc nad přírodou a klid od lidí a jejich nekonečného žvanění.
Holčička se zájmem vyslechla chlapečkovu úvahu, která si v zápletce nezadala s hvězdnými válkami, a rozhodným hlasem přednesla své dvě varianty budoucnosti..
"Víš, já bych chtěla být prodavačka textilu nebo papež"..
Nevím zda už je na čase vzdát se a přiznat, že dítě není ten, kdo pije hodně mléka a nebere věci tak úplně vážně, přestože je mu 21 a 3/4 ..