Corpus domestici
Asi nejsem ten nejpovolanější, kdo by vám měl předložit názory obou táborů. Nejsem, protože můj stůl je opravdu obložený sešity z šesté třídy, učebnicemi vlastivědy a nepíšícími tužkami, které jsem dostal darem. Je mi líto vyhodit zubní kartáček nejen proto, že je v popelnici příšerná tma a špína, ale taky proto, že mi tak věrně sloužil.
Ještě závažnější je to s oblečením. Myslím, že oblečení do sebe nasává kromě páchnoucího potu i stovky zážitků. Zážitky se pak s oblečením spojují a často se mi stává, že mi ono tričko s veslaři připomene nějaký důležitý, nebo jen pěkný den, který jsem v něm strávil. Čím starší je tričko, tím více zážitků taky uchovává. Nejlepší je, když vás staré tričko dovede přeměnit do osoby vás samotného ve věku, kdy jste třeba tričko dostali. Neříkám, že cestování časem je možné se vším všudy, ale stará trička a kouření trávy jsou zatím nejblíže tomu, jak bych si to představoval.
Kromě oblečení musím obhájit ještě své staré sešity a knížky. I oni uchovávají vzpomínky a to ještě trochu přesněji, protože číst umíme od jistého věku stále stejně. Co umí sešity navíc je přesně to, co bychom od nich čekali. Nabídnou nám informační občerstvení. Jak jsem včera psal v deníku, pochybuju, že bych si bez starého sešitu přírodopisu pamatoval peckovici, malvici a jalovici .. (tím třetím, si nejsem tak jistý). Navíc dokáží sešity a knížky nabídnout ještě velké prozření. Vybavuju si na milion okamžiků, kdy jsem psal do sešitu věci jen proto, že mi byly diktovány učitelčinými ústy s obstaróžní rtěnkou.. I sexuální narážky v detektivních románech, které mi přišly dřív hrozně nesmyslně umístěné mi teď konečně něco říkají. ( I přesto si pořád myslím, že v příbězích o vojácích jsou navíc).
Nakonec se mnou souhlasí i Malý Princ. Povinnost starat se o věci, které si k sobě připoutáme přece neodpadá tím, že ji naše pubertální choutky po "nových" věcech na okamžik pokrývají pískem Ikdyž Princova růže byla živá, nebyla o mnoho živější než moje sbírka plastových vojáčků, v jejichž zjizvených mini-tvářích dodnes vidím zážitky z bitev na pískovišti.
Na druhou stranu, abych maminčiny argumenty nějak nesnižoval, musím říct, že radost z nových věcí je tak nějak přirozená, přestože se někdy nedají rovnou sníst.. I já bych měl raději nové věci, kdyby se nemusely neustále nakupovat v prostředí plných prodavaček, reklam a front u pokladny. I maminčina úvodní výtka směrem ke mě má svoji váhu. Zaprášená CDčka Chemical Brothers nebo třeba DJ Koogiho mě spolu s haldami papírů a triček s dírami těsně obklopují, a zmenšují můj životní prostor, až si někdy myslím, že je jich možná opravdu příliš mnoho..
Jaký máte vztah k věcem ? Vyhodit či nevyhodit ?